Místo, kde se lidi radují

Místo, kde jsem vyrostla.
Místo, které znám jako vlastní boty.
Místo, kde poznám víc lidí, něž bych chtěla,
ze kterého mám víc nemilých vzpomínek, než bych chtěla,
a které jsem časem začala nesnášet víc, než bych chtěla.
Ale ne natolik abych utekla.
Stačilo tam přestat trávit čas,
stačilo tam jen jíst a spát.
Časem zůstaly jen vzpomínky z míst, kolem jichž
se procházím.
Z míst, ze kterých jsem neměla ani jednu fotku.
A možná mě to najednou celé mrzí,
protože teď už můžu odejít.
A možná se už teď tak moc neženu,
a chci zachytit něco z těch prázdných míst plných vzpomínek.